Pokaždé, když se s klukama drápeme na nějaký kopec, přemýšlím, kam zmizely z hor všechny děti ve věku teen. V nižších polohách(update a v Krkonoších) jsou hory plné aktivních rodinek, tátové statečně tahají děti v krosničkách nebo nosítkách nejrůznějšího druhu, jak jim to jen záda dovolí. Mámy starostlivě kladou souvislou stezku z gumových medvídků a motivují tak malé turisty s batůžky popojít ještě kousek – to si dělám samozřejmě legraci, ale do jisté míry jsou gumoví medvídci, nebo jiné dobroty, zachránci malých horalů a nervové soustavy rodičů, ty naše nevyjímaje.

Velké Hincovo pleso v Tatrách, rok 2015.

Jak popolezeme trochu výš, kam už táty s krosničkami záda prostě nepustí a malí turisté po cestě usnou v borůvčí, najednou děti zmizí. Takový bod zlomu. Vyšší horské stezky jsou plné mladých lidí, ještě evidentně bezdětných, kteří žijí aktivním životním stylem, vyhledávají často adrenalin, lezou po ferratách nebo prostě po všem, na čem se vůbec dá udržet. Absolutní svoboda, nádhera! A mě vždycky napadá, jestli je to móda, protože chodit po horách je IN, nebo jestli k tomu nějak došli prostě sami, že zrovna tady,  mezi kamzíky a svišti, může jejich duše najít klid, nebo jestli je k tomu vedli rodiče? Kteří je nemilosrdně proháněli po kopcích, jako to děláme s klukama my.  Proč ale ty rodiče s dětma ve věku teen v podstatě na horách nepotkáváme, kam se najednou ty aktivní rodiny vypaří? Na netu je spoustu blogů na téma " Jak cestovat s malými dětmi, Aktivity pro malé děti " a tak dál, většinou to ale končí někde u předškolního věku, případně nástupem do školy. A pak nic. Tlustá čára. Jak cestovat s puberťáky, o tom už se tolik nepíše. Jakmile se mámy po všech mateřských "dovolených" vrátí zpět do práce, dětem začnou školní povinnosti, tak na blogování o dětech zřejmě přestane být čas. A je to škoda! 

Dávají to, už tolik neprotestují, ujdou za den 20 -30km, zvládnou 1500 m převýšení nahoru a pak zase dolu.  Dolomity 2018.

Další hojně zastoupená skupina turistů jsou lidé zhruba o dekádu starší než my, případně ještě starší. Tomu úplně rozumím, děti už odrostly a dokud kolena slouží, není nic lepšího, jak utužovat zdraví a držet krevní tlak v rovnováze, než turistikou. Před některými staříky, mám tendenci se uklonit, když je potkám, taky bych chtěla vydržet ve formě tak dlouho, moc jim fandím!

Tady už má Matěj možná hory navždy v srdci:-) Lišáka jsme potkali v Tatrách v roce 2015.

Když už na nějakou rodinu s dětma ve věku kluků narazíme, tak je vesele zdravíme, ať už mluví jakkoli, máme prostě radost. Asi, že nejsme jediný cvoci mezi rodiči? Ono totiž vydržet ten nátlak malých remcalů, že nožičky bolí, že je to moc do kopce, že nikam nejdou a že nechápou, proč by to vlastně měli dělat, není vůbec jednoduché.  

Tatry v roce 2014, Skalnaté pleso, výstup na Kriváň a Jahňací štít z Monkové Doliny.

Takže bych ráda vzkázala tátům, co krosničku už prostě neutáhnou a mámám, kterým došli medvídci – nevzdávejte to! Dělejte dál to, co milujete, choďte s dětma do hor, výšlapy jde vždy uzpůsobit, dětem, vám, i vaší nervové soustavě. A třeba se podaří a jednou budou milovat hory a přírodu, stejně jako my.

O tom, jak děti na horách motivovat, jak je ráno před túrou vůbec vytáhnout z postele a jak občas sami uznají, že to stálo za to, zase jindy J